COOL VTÍPKY

Existují draci?

Prostinká otázka - a kolik záhad se za ní skrývá… což někdo může uvažovat o reálnosti něčeho tak bytostně fantastického, jako jsou draci? Není to absurdní nápad? Naproti tomu celá minulá tisíciletí lidé v reálnost draků věřili a nepochybovali o ní. Jen na krátký okamžik, kdy vznikala moderní věda, bylo všem zřejmé, že drak není a být nemůže. Jenže hned vzápětí se objevili první létající pterosauři… a od té doby se vynořují nové a nové pochybnosti. Odpovědí na to, zda draci existují, také může být, že nejprve draci existovali, potom krátce neexistovali, a nyní existují stále více...

Krátké vítězství rozumu

Proti všemu očekávání první drakologický výlet nezačneme od počátku, ale právě od toho kritického okamžiku, kdy draci na chvíli z lidské mysli zmizeli. Dostaneme se tím totiž na skutečný počátek celého problému....
Doba renesanční a barokní věřila knihám a velkým učencům. V oboru zoologie a geografie to byly takové autority, jako třeba nesmírně rozšířená Cosmographia Sebastiana Munstera z roku 1541, ve které se mimo jiné dočteme: "Drak bazilišek žije v Africké krajině Cyrene s mnohými lvy a poloosly. Má tak silný jed, že dokáže otrávit dokonce i hady! Otravuje i půdu pod sebou a hubí stromy a byliny. Je to zkrátka nejjedovatější tvor na zemi, který už zahubil celá města a národy. Jiná zvířata usmrcují dotykem nebo uštknutím, ale bazilišek jen svojí přítomností!"
Ani slavný Konrad Gesner, autor pětidílné Historie živočišstva (1551-8), ani Ulysses Aldrovandi (1527-1605), autor nejen Historie všech živočichů, ale i Historie oblud (a tím vlastně jeden ze zakladatelů drakovědy), o dracích nepochybovali, a přinášejí ve svých spisech řadu obrázků těchto nestvůr.
Ovšem v 18. století, kdy Carl von Linné vytvořil svoji Soustavu přírody (1735), draci náhle zmizeli. Byla to součást širšího proudu; rozum v té době pomalu vítězil nad vším ostatním, a velmi striktně se odděloval od mýtů, pohádek a vší fantasie. Ano, nikdo nepochyboval, že pohádky a mýty jsou plné draků; že draky znaly snad všechny kultury předchozí, od antiky přes středověk, od nejzápadnějších výběžků Evropy až po Čínu a Japonsko; ale to vše pojednou přestalo patřit do světa vědecky prokázaného a rozumem ověřitelného. Rozum zvítězil nade vším; místy snad i nad sebou samým; létají ptáci; vzácně létají savci a ryby, ale plazi nikoli! A tím méně mohou existovat nějaká dravá monstra, která jsou nebezpečná lidem...

Pterodaktyl - první skutečná stopa

Věda a rozum potřebovaly tisk, a potřeba tisku si vyžádala těžbu zvláštních litografických vápencových desek. Ty se nacházely zejména v Bavorském Solnhofenu od počátku 18. století. A kromě toho, že byly nenahraditelnou surovinou, staly se neméně proslulé tím, že uchovaly výtečné obrazy zkamenělých živočichů - a to i takových, jejichž jemné kosti a struktury neměly jinak na uchování nejmenší naději. Pro nás je zásadní nález z roku 1784, kdy se objevil před tehdejším správcem muzea v Mannheimu dosud neznámý pravěký tvor, který sice nebyl větší, než holub, ale podle řady znaků létal a pták to při tom nebyl. Rozpoutal se krátký spor, který rozhodla tehdejší největší autorita v oboru - slavný baron Cuvier. Poznamenal si stručně - "plaz, přizpůsobený k létání - létající plaz, reptil volant."
Pouhých padesát let po svém vzniku teorie o tom, že plazi nelétají, padla. Plazi létat mohou a také létali. A nejenom to - postupně se ukázalo, že jich existuje mnohem víc; a někteří byli daleko větší, než pterodaktyl; byli docela gigantičtí... takového pteranodona, známého z amerického Kansasu, který měl rozpětí křídel asi osm metrů, by zřejmě nikdo neváhal označit slovem "drak". Povšimněme si stručně, co nám prehistorický - zejména druhohorní - bestiář nabízí; budeme se k těmto tvorům ještě vícekrát vracet.
Dimorphodon macronix je nejstarší známou variantou létavých ještěrů - jeho stáří se udává asi 180-170 milionů roků, tedy trias. Byl nalezen v anglickém Lyme Regis, a žil pravděpodobně na pobřeží. Co činí dimorphodona fascinujícím a nepřehlédnutelným, je ohromná lebka, zdánlivě neúměrná k velikosti těla, která je plná ostrých zubů. I když zřejmě nepřesahoval v rozpětí křídel 170 centimetrů, byl to zřejmě dost nebezpečný dravec. Podobným tvorem je Dorygnathus (Německo) nebo Eudimorphodon (Itálie). Podobný tvor přežil zřejmě až do křídy (100 milionů let), kdy se vyskytuje v Číně (Dsungaripterus wei), kdy dosahoval v rozpětí křídel již přes tři metry.
Rhamphorynchus zahrnuje celou řadu druhů, vesměs z období před 150 miliony lety (tedy z počátku jury), jejichž velikost bývá značně menší (většinou okolo půl metru rozpětí). Ramphorynchové jsou opět draví, mají ještě delší ocas, než dimorphodoni, a na jeho konci bývá výrazné rozšíření (které zřejmě sloužilo jako směrovka).
Pterodaktylové byli většinou ještě menší, žili v období mezi 100-65 miliony lety, mívali dlouhé lebky a ne vždy byli draví - někteří zřejmě lovili vodní plankton, podobně jako pták nůžkozob. Ocasy měly krátké, nebo vůbec žádné.
Pteranodon ingens z období mladší křídy se zřejmě dožil zániku dinosaurů (65 milionů let), patří mezi obří formy a je blíže pterodaktylům (velmi dlouhá lebka a žádný ocas). Pteranodon sice neměl zuby, ale jeho tvrdý zobák zřejmě sloužil k lovu ryb (a to zřejmě i dost velikých).
Quetzalcoatlus je opět tvor z období křídy, vzhledem je to naopak ramphorynchus (velmi dlouhý ocas), a jeho rozměry jsou rekordní - hovoří se o 14-16 metrech rozpětí. Jeho zbytky byly nalezeny ve Střední Americe, ale také na Blízkém východě v Jordánsku.
Všeobecně lze tvrdit, že rozšíření všech pterosaurů bylo asi dost značné; jejich stopy nacházíme - kromě popsaných míst - také v Rusku, Japonsku, Brazílii i Africe; to v rozpětí nejméně sto milionů let. A k tomu zbývá dodat, že se právě létající ještěři - díky poměrné subtilnosti kostí - dochovávají obzvláště špatně, takže toho, co nalezeno nebylo, je zřejmě mnohem víc...

Evoluce druhů a ptáci

Teprve Darwinovou teorií dostaly všechny dosavadní nálezy smysl; jakmile se ukázalo, že se druhy vyvíjejí jeden z druhého přizpůsobením, a že celý proces trvá miliony let, mohly skončit dohady o tom, jak to bylo s potopou a se stvořením.
Dobrá; tohle všechno jsou věci všeobecně známé. Jak se to však týká draků?

Darwinova teorie je všeobecná; a jen málo drakologických badatelů tehdejší (i dnešní) doby si toto uvědomuje. Drak, pokud existoval, nebo pokud dokonce existuje, se vyvinul, podobně jako člověk nebo cokoli jiného na Zemi; a proto jsou tvorové drakům podobní pro hledání draků základem, jako primáti pro člověka. Právě tím, že se podařilo objevit vyhynulé druhy, dostalo zkoumání draků úplně jinou dimenzi; drak už není tak úplně fantastický, protože něco dost podobného na Zemi zcela jistě existovalo...
Pterosauři však nejsou jedinou možností, kde hledat předky draků. Bylo to právě v tomtéž Solnhofenu, ale asi o sto let později (1860), když se zde objevil další epochální objev; Archeopteryx litographica. Zvíře opět není příliš veliké (asi opět jako holub), a na první pohled nemůže mít s drakem vůbec nic společného. Je to všeobecně uznávaný prapředek ptáků, s úžasným stářím asi 140 milionů let, daleko dřív, než se na zemi objevilo cokoli jen vzdáleně podobného (všichni slavní pštrosovití obři, jako třeba Aepyornis nebo Phorusrhacos jsou daleko mladší, většinou dokonce třetihorní). Archeopteryx pochází z dob, kdy se existence ptáků původně vůbec nepředpokládala; má celou řadu znaků normálního plaza (zuby, dlouhý plazí ocas), ale také má křídla a peří, a zřejmě létal.
Jak vlastně vznikli ptáci, to je otázka, která je velmi diskutovaná v době nedávné, kdy dochází k dalším objevům. Všeobecně se předpokládá, že základem ptáků jsou pštrosům podobní theropodní draví dinosauři (díky Jurskému parku je dnes zřejmě zdaleka nejslavnější z nich velociraptor). Jak přesně došlo k tomu, že podobné zvíře obrostlo peřím a vzneslo se do vzduchu, je předmětem složitých spekulací. Není vyloučeno, že těchto pokusů bylo více, že vznikla celá řada zaniklých vývojových větví, o kterých dnes už nic nevíme. Za povšimnutí stojí například zcela nově objevený Microraptor gui, nalezený v letech 2001 až 2002 čínskými paleontology. Nález měl opeřeny přední i zadní končetiny, i dlouhý ocas. Proto se předpokládá létání tohoto "čtyřkřídlého" tvora plachtěním na způsob veverek. Odlišností od dříve popsaných druhů je nápadné zesílení úponů dvouhlavého ramenního svalu (zvýšená námaha při létání). Celé zvíře je dlouhé asi 70 centimetrů. Vzhledem k tomuto nálezu (který se stářím blíží spíše Archeopteryxovi, než těm novějším ptákům) se lze nadít v této oblasti ještě řady velkých překvapení...
Pokud někoho zarazí možná velmi blízká příbuznost draka s ptáky, pak je třeba si uvědomit, že rozdíl mezi popsaným druhem dinosaurů a ptáky vůbec není příliš jasný... a pohled na Archeopteryxe a Microraptora přesvědčí, že zástupci této skupiny mohli nabývat těch nejpřekvapivějších podob...

Jak to mohli draci přežít tak dlouho?

Logická námitka je, že mezi pterosaury nebo prvními ptáky na straně jedné a prvními lidskými mýty leží ohromná propast času, 65 milionů let, po kterých žádné doklady nemáme. Co se dělo s hypotetickými předky draků - či přímo s draky - v tomto období? Tuto námitku za stavu dnešní drakologie úplně seriózně vědecky vyvrátit nelze - konečný důkaz prostě chybí Máme jen určité nadějné náznaky.
Především již bylo řečeno, že i nálezy pro dobu, kdy létaví ještěři jasně doloženi jsou (180-65 milionů let) jsou pozoruhodně chudé a neúplné; je to dost velké štěstí, pokud se dochovalo vůbec něco. Možnost, že jsme řadu důležitých nálezů dosud nenašli, je značná. Dále máme řadu slavných případů, kdy se objevil tvor, "živá fosílie", o kterém se bezpečně předpokládalo, že vyhynul. Asi nejslavnější případ je ryba Latimérie podivná, žijící u Komorských ostrovů, která je vlastně vývojově daleko starší, než cokoli, o čem byla zatím řeč (přes 200 milionů let). Do značné míry totéž platí o všech žralocích nebo krokodýlech.
Neméně fascinující je historie obřích pštrosů, kteří se v mýtech vyskytují jako "nohové". Rod Aepyornis (vysoký tři metry) vyhynul na Madagaskaru teprve před 200 lety, a rod Dinornis (zvaný moa), žijící na Novém Zélandě, v téže době (a je ještě větší). Takže se vůbec nejedná o mýtus, ale ptáka mohl potkat lecjaký renesanční i barokní námořník, a dokonce i první přírodovědci.... Konečně jsme vynechali neméně zajímavou možnost, že se nějaké podobné zvíře prostě reálně vyskytuje, jak tvrdí někteří odvážní badatelé. Ale to si zatím necháme na jindy...